Bylo jednou jedno království, daleko, daleko za horami, kde
celý den byla jen šedivá tma a hrozná zima. Lidé tam žili, no spíše nežili…
byli zaslepeni tmou, nazývá se závist.
Jak roboti dělali stejné a do kolečka se opakující věci a
jak opičáci se opičili sami po sobě. Když jeden měl více, druhý chtěl ještě
víc. Čím více chtěli, tím méně spali. Až nakonec byli odsouzeni vůbec nespat.
I zželelo se Bohu a dal poslední šanci tomuto království
procitnout. Seslal mu paní Jin. Došla na místo a pravila: „O Bože, všude kolem
je tma a zima. Má práce dokonána jest. Co ještě dělat tady mám?“.Bůh odvětil:
„Ó nikoliv. Ač se ti to nezdá, práce tu máš víc než dost. Leč, což zde můžeš
sama kralovat? Ne, samotnou tě tu zemřít nenechám.“ Jak řekl, tak se stalo.
Seslal ji pana Jang. Ten vstoupil na místo a prolomil tmu.
Světlo se vlilo lidem do tváří a ti se uviděli. A prohlédli, co všude
kolem namamonili. Ti, co procitli, hamižné a zlé závisti dali sbohem. A těm, co
vidět nechtěli, Bůh nadělil věčnou slepotu.
Jin a Jang, dvě energie, dva protipóly, které jen
v součinnosti spolu jsou ve vzájemné rovnováze. Tmu míjelo světlo, zimu
zase teplo. A vše bylo opět, jak má být. Jin a Jang tu moudře vládli ruku v
ruce………. v tom kdysi Bohem zapomenutém království.
Sice z něj závist nezmizela, ale také mu už nekralovala……. A
koneckonců věděli jste, že i upřímná závist může pozitivně dobíjet?
Žádné komentáře:
Okomentovat