Pořád to mám v živé paměti. Neměl jsem moc natrénováno, tak hodně tvrdý oříšek. Nelenil jsem a pustil jsme se do toho! Prvních 20, 40, 60, 80, 100 a je to. Záměrně jsem si to rozdělil na tyto série. Prvních 100 kliků bylo celkem v klídku a v pohodě. Věděl jsem, že to je teprve začátek a bude určitě hůř.
Další série 200, 300, 400 bylo těžších, ale pořád jsem to dával a docela i za dobrý čas. Poté už se to zhoršovalo. 500-600 už moc nešlo. Jenže pořád zbývá 400 kliků. To je fakt dost. Další 100 jsem udělal.
Ohromně mi pomáhala tabulka, kterou jsem si vytvořil a odškrtával jsem si tam série. Měl jsem za sebou 700 kliků a obrovskou radost, že už toho mám tolik za sebou. Už v uvozovkách jen 300 přede mnou.
Síly rychle ubývají
Nebylo to jako na začátku. Elán dávno opadl a věděl jsem, že sil už moc nemám. Překonal jsem se a najednou zbývalo 200 kliků. Už to nebyly dávno série po 20-ti, ale po 15-ti a často už jen po 10. Dalších 50 a už jen 150 kliků.
Krizovka
Nejde to. Svaly bolí a to hodně. Není to zábava, ale spíš utrpení. Každý klik je zázrak, že udělám. Série dávám tak po pěti. Už mě napadají i myšlenky: Mám to za potřebí? Nebylo by lepší dělat něco jednoduššího?
Čas se prodlužuje. Zbývá mi jich posledních 100, 50 a už to nejde.
Vzpomněl jsem si na maraton, když jsem už vůbec nemohl. Pokud si myslíš, že nemůžeš, tak pořád můžeš. Je to v hlavě a opět jsem posouval svoje limity.
Posledních 50
To je síla vůle. Nejde to. Jsem tak blízko. Udělám 2-3 a ležím na zemi. Velká bolest mě přepadá. Necítím ruce. Máknu a 10,9,8,7..........1 a je to tam! Obrovská radost, úleva, že jsem to dal. Je to paráda :-)
Tady jsem si opravdu šáhnul na dno svých sil. Vím, že to stálo za to! Základem bylo se na to psychicky připravit a udělat si tabulku, kde jsem viděl, že to pěkně ubývá a blížím se k cíli.
"Nemůžeš? Přidej!" Životní krédo Emila Zátopka
