Na křídlech vážky

Na křídlech vážky

Louka, zelená tráva, polní kvítí, lehký svěží vánek obklopující mne ze všech světových stran lísající se mi o tváře, na nose příjemně až legračně lechtající, vlasy čechrající, ten krásný letní vítr s nadýchanými kadeřemi květinové vůně. Místo, na kterém stojím, je jako brána otevírající pouť k nebeskému zámku, ve kterém je cizí vše, co způsobuje lidskou bolest. Pro bolest a utrpení zde není místo. Všude jen krása, sluneční světlo, teplo, vůně květin a sluneční záře připomínající krásy světa všech barevných variant, třpytů a lesků. Kéž bych zde byla věčně. Kéž bych sem mohla vzít svou rodinu, kocoura, kamarády, svou práci. To by byla krááása.

Zdá se mi tento okamžik? Nebo jen bdím u počítače při provádění pravidelných stále se dokola opakujících a hromadících se plateb? Za chvíli se zřejmě probudím a vrátím se do ponuré šedi panelákového života se stále stejným scénářem. Snídaně, práce, oběd, večeře, televize, sem tam nějaký koníček, knížka, pomazlit kocoura, pomodlit a spát. A každý den je stejný, tedy vyjma víkendů, tam se můžu dopoledne navíc válet v posteli. Můj život mi vyhovuje, ale hluboko uvnitř mne vím, že bych chtěla víc, ve skrytu duše cítím, že toužím po vášni, kráse, lásce, nabytém životě zážitků, výletů, koníčků, lidí, přátel, pohádek a dětí jako smetí. Je super, že jsem poslušná holka, hodná dcera, přítelkyně a někdy i milenka, ale na to budu vzpomínat na smrtelné posteli? Blbost! Děs, hrůza, úzkost! Takhle ne! Já chci opravdu žít, chci žít naplno.

Vtom kolem mne něco prolétne. Otočím se. Vážka. Krouží kolem mne dokola. Je krásná. Mává svými nazelenalými křídly s blankytně modrým odleskem, ve kterých se třpytí můj život. Křídla snímají každou mou životní událost v podobě krásných blýskajících se fotografií. Série fotografií začíná tam, kam sahá má paměť. První fotografie je ze září 1987, kdy jsem poprvé usedla do školní lavice. Druhá ukazuje odvoz sanitkou s akutním slepákem, třetí mého prvního a báječného chlapa, čtvrtá přijímačky na vysokou, pátá rozchod už ne s tak báječným chlapem, šestá promoce a další a další fotky důležitých událostí v mém životě jako Vánoce, Silvestr, přátelé, kamarádi, porodnice, nemocnice, Klekánice, Polednice, SMRT……………………………………………………..................................................................................................................

Snímač křídel nic dalšího neukazoval. Dělej, vážko, tady můj život přece nekončí. Ukaž mi dál, co jsem zažila, co mne čeká a nemine. No tak vážko, zakmitej a vyčaruj ještě pár snímků. NICCC.  

Stála jsem tam s dírou v těle a bolavou duší. Slzy mi stékaly po tvářích, bolest pronikala až do konečků prstů, nemohla jsem dýchat. Srdce mi je vidět přes otevřený hrudník, je slyšet jeho tlukot na míle daleko. Ve vzduchu je cítit pach krve. Už nestojím na louce plné květin, stojím na ztrouchnivělém kusu dřeva, okolo mne mlha, stopy po neznámu a vysoko nade mnou modré klidné nebe bez mraků. Kde to jsem? Konec světa? Konec života? Mého života??? Dívám se dolů, pode mnou nebylo nic, všude jen mlha. Neměla jsem kam přejít. Široko daleko jen jedna suchá větev, na které stojím a pode mnou nic, mlha.  Vtom se zjeví vážka, v křídlech se jí cosi blýská. Určitě další fotografie z mého života, třeba manžel, svatba, dítě. Jupíííííí. Já to věděla, to bylo přece jasný, že tady můj život nekončí. Díky vážko, no tak rychle ukaž, ukaž, kde budu za pár týdnů, měsíců, či let. Ukaž. Přišlo zklamání! V křídlech vážky se vznášel obrázek mlhy, úplně stejné mlhy, která se linula po mých nohou a rozprostírala se do prostoru, kam až oko dohlédlo. Dívala jsem se na tu fotografii, která představovala poslední etapu mého života. Mlha. Co to má sakra znamenat? Co je pode mnou? Co je pod tou mlhou? Propast, louka, vesnice, město, život? Zase myšlenka na život, co mi tyhle myšlenky říkají? Dávají mi strach i naději. Co to znamená? Proč mě teď napadá, že se na své tělo můžu spolehnout, na své pocity, instinkt a intuici? Intuice mi říká, že možná stojím před rozhodnutím skočit do neznáma nebo zůstat někde, kde ani nevím, kde jsem, co tu dělám a proč tu jsem. Mám jen dvě možnosti.  

Všichni máme na výběr a všichni máme vždy jen dvě možnosti. Více variant možností pramení z naší nejistoty, nevyzrálosti, strachu, úzkosti a pomláceného ega, které vytvářejí další možnosti řešení, takže když se do toho takhle pěkně doma na gauči u Rosamundy Pilcherové zamotáte, jste v začarovaném kruhu. Více řešení není. Jsou jen dvě, jako černá a bílá, plus, mínus, den a noc. Takže jestli tahle vážka představuje ve svých křídlech můj život, tak já teď stojím před rozhodnutím si vybrat. Volím možnost skočit, i když tím riskuju. Co víc můžu ztratit? Už nechci každý večer koukat na Ulici, chci žít vlastní Ulici, už nechci slintat u Prostřeno, chci zažít na vlastní kůži, jak chutná maso s rokfórovou omáčkou. Skočím. Uffff. To byla vejška. Tvrdej dopad. Nic mi není, ani kotníky mě nebolí, jako když jsme v dětství skákaly s kamarádkami z vysokého stromu. Přede mnou stojí jeskyně. Jsem tu sama, z jeskyně vycházejí příjemné zvuky šumícího moře spolu s libozvučnými hlasy přírody. Slyším sojku, pěnkavu, řehtajícího koně, šustění stromů. Ta jeskyně mě láká, přitahuje mne jako magnet. Jakmile do ní vstoupím, rozplyne se jako mořská pěna a já stojím uprostřed čehosi. Je to tu zvláštní, ale tak krásně zvláštní. Líbí se mi tu. Je to záhadné tajemné místo, kam nesahá čas ani prostor. Vše se zdá být nekonečné, velké, obřích rozměrů a nic tu není nemožné. Je tu krásně. V dáli vidím krásnou černou pumu pohybující se ladnou a osobitou chůzí. Přiblíží se ke mně, dostávám strach. Podívá se mi do očí a mne zalije hřejivý pocit. V jejich očích vidím sebe. Ta puma jsem já. Představuje mou charismatickou a tajemnou osobnost. Mou dravou osobnost, která se v životě už nezalekne vybrat si, udělat důležité rozhodnutí a nebát se riskovat.

A jaké zvíře představujete vy?

Hej lidi, neblázněte! Žijte! Nevolte ty nejjednodušší cesty, ale ty, po kterých se vám půjde se ctí a hrdostí. Jděte bez strachu a pochybností, co bude za první odbočkou, u které nevidíte, kam cesta směřuje. Chodit po rovince je nuda. Nečekejte, že vás něco, nebo někdo udělá šťastným. Nečekejte na promoci, získání zlaté medaile či nového partnera, to vám nepomůže. Budete šťastný jen na chvilku, protože necítíte štěstí uvnitř sebe. Zaposlouchejte se do přírody, poslouchejte zpěv ptáků, šustění stromů, zkuste, jak voní vzduch po bouřce, pociťte vodu na vašem těle při každodenním sprchování, jak voda omílá vaše prsty, jak vám stéká po vlasech, obličeji. Vnímejte ten okamžik, který žijete právě teď a který jste si užívali jako děti.
Jen si vzpomeňte, jak jste s radostí skotačili venku v dešti, nebyla vám zima, nevadilo vám, že jste mokrý od hlavy až k patě, protože jste v tu chvíli jen žili teď a tady.  Je jedno, jestli fandíte synovi na zápase, nebo koukáte na televizi s myšlenkami, co budete mít k večeři. Žijte tento okamžik, protože každou sekundou ztrácíte teď a tady. Každý okamžik stojí za to. Sněte o svých snech, sny jsou motivací jít kupředu, jsou důležité a zaplaťpánbu, že lidský mozek má takové schopnosti rovnající se kouzelnické hůlce Harryho Pottera, ale snů nedosáhnete, pokud nebudete šťastný uvnitř sebe. A když spadnete dolů na dno, na nejhlubší dno lidského utrpení, zvedněte se, bojujte a jděte dál. Zvedněte se a jděte, protože tohle je tréninková situace, jak být šťastný jinak, jinak než dřív. Už o sobě nepochybujte, nebojte se názorů ostatních, toho, co bude.

Je čas na změnu.

Nebojte se riskovat, někdy i víc než je zdrávo, chytnout šanci za pačesy, říkat ne matce, otci, příteli, manželovi, nezáleží komu, nebo sbalit chlapa. Nebojte se projevovat svůj názor, povahu, osobnost. Jste jedineční, každý z vás, a každý z vás je krásný, důležitý a osobitý. Každý je tu s určitým posláním. Nezáleží na vašem původu, náboženském vyznání, sexualitě, či sociální třídě, to je v životě nepodstatné. Ukažte, ať v podobě delfína, orla, supa, velryby, koně, zajíce nebo kohouta, co ve vás je. Ukažte své pravé já a nehleďte přitom na ostatní, co si o tom budou myslet. Zapojte se do proudu dění a pocítíte, o čem život je. Jak je krásný, barevný, plný zářivých hvězd, zvířat, lidí. Žijte, zažívejte, užívejte. Nenechte se strhnout stereotypem. Žijte život podle svých představ.

Nechť je vám tento příběh inspirací k naplnění vašich přání a tužeb.