Jak říkal Jirka, nejdříve bylo zapotřebí, aby se účastníci sladili na jednu notu a poté jsme se pustili do bubnování a podle jeho slov, každý umí hrát! Po pěti minutách to byl rachot :-) Přišla nás navštívit jedna sympatická slečna, zda bychom to mohli ztišit nebo se přesunout o učebnu dál. Odpověď byla jednoduchá: jsme teprve na začátku, budete to horší, přesunem se nic nevyřeší, ale jestli vám to pomůže, tak není problém.
Aby se neřeklo, že jsme bezohlední, tak jsme přestali bubnovat a Jiří Vokáč nám něco řekl o mozku.
Každý si vytváří vlastní realitu a je na každém, jak si ji vytvoří. Máte strach? Základ je ho přeměnit na energii!
Máme 3stadia mozku. První část je nejstarší a má název plazí. Ten nám určuje, když se blíží nebezpečí, tak ho využíváme. Např. abychom se nespálili, fyzické nebezpečí.
Druhou částí je emoční mozek. Tady hodně závisí na emocích, jak je máme zvládnutelné, vychází to z podvědomí. Zde sídlí šotek, který nemá rád změny. Říká nám: Na to nemáš, to nezvládneš, ani se o to nepokoušej, vraťse zpátky, nedělej to, nezbláznil ses, jsi normální? Heleď hoď zpátečku....
Poslední částí je neokortex. Spousta lidí tuto část neumí využívat, i když to představuje největší plochu mozku! Aby člověk byl úspěšný, potřebuje souhlas všech 3částí mozku.
Víte, kolik máme časů?
Pro někoho překvapení, že nemyslím minulý, přítomný, budoucí. Jsou 2. Kronos a kairos. Kronos pořád plyne do té doby, než zemřeme a kairos je ta příležitost, správný okamžik v životě. Mnoho lidí žije jedním časem.
Záleží, co máte v hlavě! Jak žiješ svůj život, to sis všechno přítáhnul. Toto vychází už od výchovy, jak daný člověk byl vychovaný. Všechno to vystihuje obrázek dole.
Každý určitě zná obrázek osla, který se honí za mrkví pověšenou na rybářském prutu. Přestože se oslovi smějeme, v mnoha ohledech jsou na tom lidé úplně stejně. Honí se za mrkví, která má podobu vysokoškolského titulu, dobrého zaměstnání, dále podobu povýšení nebo peněz a nakonec třeba podobu spokojeného důchodu. Přitom ale vůbec nevnímají, že tu mrkev stejně nikdy nedostanou, že se vždycky změní v něco jiného. Vždycky tu totiž bude někdo další, kdo do ruky vezme prut a mrkev před námi podrží. Z toho plyne jednoduché ponaučení. Je třeba vědět, proč něco děláme. Nejlepší studenti jsou ti, kteří doopravdy vědí, proč studují a chtěji studovat z přesvědčení. Stejně tak jsou nejlepší zaměstnanci ti, kteří vědí, proč pracují, práce je naplňuje a uspokojuje. K tomu by se tedy hodil i známý citát „cesta je cíl“, protože není důležité chytit mrkev, ale užít si cestu za ní.
Druhým ponaučením, které studentům pan Vokáč předal, byla potřeba rozlišovat mezi otázkou „Proč“ a „Jak“. Dle něj jsou firmy, které mají svou kulturu vystavěnou na otázce „Jak“ neefektivní, zpátečnické, špatné. Naopak firmy, které staví na otázce „Proč“ čeká světlá budoucnost. Je tomu tak proto, že jakmile se člověk začne zaobírat otázkou „Jak to udělám?“ či „Jak to zvládneme?“, začne v sobě živit jakousi nedůvěru ve své vlastní schopnosti a něco mu říká, že to nemusí zvládnout, že je to riskantní, že to snad ani nejde provést. Naopak otázka „Proč to chci udělat?“ a „Proč to děláme takto?“ je tou správnou. Jakmile člověk ví, proč něco dělá… proč studuje, proč pracuje, proč sportuje… dělá tuto činnost poctivě, správně a navíc ho to naplňuje. K tomuto bodu se hodí další známý citát „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy“. Jestliže člověk ví „Proč“, není otázka „Jak“ žádnou překážkou. Stačí zahodit výmluvy a nic nás nezastaví.
Poté se opět pan Vokáč ujal role dirigenta a rozjelo se bubnování na plné obrátky. Nejdříve se začalo pomalinku, polehoučku a postupně to gradovalo. Cílem toho cvičení je naladit se na stejnou vlnu, užít si to a odbourat stres. Nikdy nic takového jsem nezažil, opravdu bomba! Korporátní bubnování je prý rošířeno celosvětově a především v USA ho provozuje prakticky každá firma, která chce něčeho dosáhnout a chce mít sladěný a spokojený tým. Je prý vědecky dokázáno, že lidé, kteří společně několik minut bubnují ve stejném rytmu, se během této chvíle naladí na stejné tempo, mnohem lépe se navzájem vnímají, dobře spolupracují a práce jim jde lépe od ruky.
Na se závěr se chodilo po střepech. Pro nějaké lidi naprosto nepředstavitelná věc. Stačilo se soustředit, zbavit se nejistoty a pochyb.
Základ všeho je se pochválit. Chválit se za každou maličkost, mít radost ze sebemenšího úspěchu, protože když to neuděláme, nejen, že ze života nebudeme mít radost, ale to štěstí či úspěch na nás může také velmi snadno „zanevřít“.
Na závěr se zamysli. Co chceš do roka?
MÍT
DĚLAT
BÝT
Spousta lidí chce mít - 85%, dělat - 10% a být - 5%. Jak jsi na to ty?
Žádné komentáře:
Okomentovat